Travel
Vydali se na expedici po Ghaně, Togu a Beninu a natočili dokumentární sérii (nejen) o místních zvycích. Přečti si rozhovor s Čechy, kteří projeli netradiční kus světa v zebrované Toyotě z 80. let.
Pepa, Pavel, Vítek a Koudy - řidič, mechanik, kameraman a fotograf - vyrazili na expedici po pobřežních státech západní afriky, kterou nazvali Čundr v Africe. Náročnou a nevyzpytatelnou cestu podnikli ve veteránu - v terénní Toyotě Land Cruiser z roku 1985, kterou překřtili na Zebru. Cestu lemoval jejich zájem o místní etnika, která stále udržují své původní tradice, o koloniální historii států, českou stopu na těch nejodlehlejších místech, nádhernou přírodu a na konci dne i o studené pivo a nocleh v hamace.
☝Všechny 4 díly série najdeš na redbull.cz/afrika!
Trasa jejich cesty vedla přes Benin, Togo a Ghanu (pokud už teď tápeš, radši se podívej na Google, ať víš, kde tyto africké státy leží). Trasu si dobrodruzi vybrali kvůli nepřeberné pestrosti, kterou na relativně malém území tento kousek země nabízí. Ve čtyřdílné minisérii Čundr v Africe tak nehybí ani voodoo rituály, místní pálenka, čekání na fixera uprostřed džungle, svařování zrezivělé střechy Zebry místním šikulou nebo módní přehlídka v tradičních společenských oblecích, které rozhodně nešetří jemností, ani výraznými barvami.
ZEBRA
- Toyota Land Cruiser HJ 60
- Rok výroby 1985
- Motor 4L diesel
- 400 000 km na tachometru
- Původní cena 180 000 Kč
Ústřední dvojici expedice tvořili Josef a Pavel. Josef procestoval za posledních 30 let pěknou spoustu zemí. Vždy ho ale zajímal odlišný způsob života domorodých etnik v globalizovaném světě. Zatímco archeologové se hrabou v zemi, historie se skrze jejich životy stává současností. Pavel je parťák do nepohody, který s Josefem čundruje po západní Africe už čtvrtý rok. Má nejraději večery u ohně s pivkem a jako mechanik si na autě zatím poradil se vším. Ústřední dvojice ti spolu s kameramanem Koudym a režisérem Vítkem celou expedici přiblíží.
Jak se expedice po Africe plánuje? Hádáme, že Google Mapy a místní průvodce asi nestačí.
Pepa: Plánování cest do zapadlejch částí Afriky je většinou delší a náročnější než samotná cesta. Používáme googlování, satelitní snímky, zdroje cestovatelů i neziskových organizací působících v dané lokalitě. Samozřejmě na prvním místě řešíme bezpečnostní situaci, pro což se nejlépe osvědčily stránky např. ministerstva zahraničí Velké Británie. Bohužel MZV ČR není v tomto ohledu dobrý zdroj informací, de facto všude vám napíší to stejné, nevycházet po setmění, nedoporučujeme cestovat, a tak dále.
Zásoby jídla nakupujeme až v Africe na tržnicích, v hlavním městě třeba i v supermarketu, dostatek vody máme vždy s sebou.
Něco si pak vaříme sami na ohni, nebo jíme u místních. Co se týče mobilního spojení, tak to je jak kde. Pokud je oblast celkem bezpečná, tak to, že v nějakém regionu není signál, nevadí, ale třeba do nekonečné pouště v Mauritánii jsme měli satelitní telefon.
Proč jste si vybrali pro zdokumentování zrovna tuto oblast/etapu expedice se Zebrou?
Pepa: Tato část Afriky byla vybrána právě z důvodů zajímavých etnik a pro její malou návštěvnost. Auto Zebra je tam klíčové, protože ve většině zemí Západní Afriky, které projíždíme, se auto nedá ani půjčit a jiné cestování tam je skoro nemožné. Tedy pokud se chcete dostat do odlehlejších míst a nechcete to profrčet po hlavním tahu.
V sérii odrážíte „mizející Afriku“. Co vás na kmenovém životě fascinovalo?
Vítek: V Západní Africe obecně se míchá mnoho rozmanitých kultur a za vším, co se do dokumentu dostalo, byl a je upřímný zájem zdokumentovat tradice místních, než se časem vytratí. Dobrým příkladem je třeba okrasné zjizvování ve tváři. To o jeho nositeli vypovídá, ke kterému kmeni patří. Dříve to bylo důležitou součástí místní kultury, ale dnes je to vnímáno jako přežitek a místní od něho pomalu upouštějí.
Některé spojitosti si člověk vytvoří třeba až s odstupem. Jako například moment, kdy jsme byli o něco později na Kubě svědky stejných rituálů a tradic, které jsme viděli i v Beninu. Otrokářské lodě totiž v minulých stoletích mířily nejčastěji ze Západní Afriky do téhle oblasti.
Zažili jste i voodoo rituál nebo „zkoušky dospělosti“. Jaký to pro vás byl zážitek?
Vítek: Díky našemu fixerovi jsme také mohli porozumět tomu, čeho jsme byli svědky. Všechno nám totiž překládal a vysvětloval během natáčení i mimo. Já bych tedy řekl, že jsme toho byli součástí. A i když jsme většinu času byli s Koudym za kamerou, stejně jsme se spolu s Pavlem a Pepou stali častokrát neplánovanými účastníky některých rituálů.
Nejlépe to asi vystihuje moment během voodoo rituálu v Beninu, kdy nám hlavní kněží nabídl krev z čerstvě obětovaného zvířete. V ten moment šlo veškeré Koudyho vegetariánství stranou a neodmítl.
Mezi štábem a jádrem expedice byl docela velký věkový rozdíl. Jak jste si navzájem sedli?
Vítek: Já bych řekl, že jsme se spíš výborně doplnili. Já s Koudym jsme se samozřejmě s Pepou a Pavlem před odjezdem několikrát potkali a pomáhali jsme trochu i s plánováním a vyřizováním víz. Takže jsem to vnímal od začátku tak, že v tom prostě jedeme společně. Největší výzvou snad zůstal jen problém, kde nakoupit studený pivo, než budeme moc večer rozdělat oheň a hamaky.
Pohybovali jste se někde bez fixera?
Pepa: Jsou místa na světě, kde si musíte brát průvodce, třeba na přechod Kolumbijského pohoří pokrytého deštným pralesem, nebo na územích některých domorodých etnik. Někde si musíte i vzít ozbrojený doprovod kvůli situacím, jako jsou třeba únosy Boko Haram. Na cestu Ghanou, Togem a Beninem bychom nepotřebovali ani fixera, nicméně asi na třetině cesty jsme ho měli, a to právě z důvodů možnosti natáčení rituálů a abychom byli ve správný čas na správném místě. Před cestou jsme komunikovali s jedním antropologem ze Španělska, který se dlouhodobě o Západní Afriku zajímá a studuje domorodá etnika. Dal nám kontakt na místního perfektního fixera.
V národním parku na severu Ghany jste marně čekali na průvodce a málem jste se kvůli tomu ztratili v džungli. Stávalo se vám to častěji?
Vítek: Takových podobných situací jsme samozřejmě zažili několik, ale myslím, že ten, kdo má už něco procestováno, se s tím dokáže jednoduše vyrovnat a přizpůsobit. Někdy není na škodu trochu zpomalit. Nám to problém nedělalo. A tím, že jsme měli svoje auto, jsme nebyli závislí na žádné místní dopravě. To bylo nejdůležitější.
Ve vesnicích jste nechávali věcné i peněžité dary. To jste plánovali předem?
Pepa: Neplánovali, ale když se někdo k tobě upřímně a nezištně chová přátelsky, aniž by dopředu chtěl úplatu, tak to pak vyjde naprosto samo a přirozeně.
Máte v plánu zúčastnit se ve stejném složení i dalších cest?
Pepa: Ano, máme v plánu pokračovat v cestě ve stejném složení a zas o tom něco natočit. Vše o cestování nyní záleží na tlaku okolo pandemie a pokračování natáčení také na ohlasu odvysílaného seriálu. Myslím, že dokument se povedl a bylo by škoda to ukončit.
Nějakou dobu se dělala postprodukce seriálu, takže od té doby jsem se do Afriky vrátil už několikrát a Zebra je nyní v Kongu. Pokud to okolnosti dovolí, vyrazili bychom už v listopadu a další díly by tedy byly z Konga, Angoly a Zambie.
Sleduj celou sérii na RedBull.cz/afrika. Další inspiraci najdeš na našem Instagramu nebo na Facebooku!