Film
7 českých Vietnamců, kteří si jdou svojí cestou
Blogerka, designér, návrhářka, ilustrátor a další zástupci našláplé mladé vietnamské generace.
Právě připravovaný dokumentárně-fiktivní film Bo Hai od českých studentů Dužana Duonga (režisér) a Jana Syrůčka (producent) otevírá téma vztahů mezi Vietnamci a Čechy a mezi první a druhou generací Vietnamců žijících v Česku.
Jedním ze zdrojů mezigeneračního střetu je i téma studií a budoucího povolání. Starší generace by ráda své potomky viděla v oborech jako je ekonomie, mediciína nebo práva, ale fakt je, že velká část mladých nachází úplně jiný směr.
Jak tuhle oblast vnímá několik mladých a úspěšných „českých Vietnamců“ můžeš zjistit níže.
Trang Do Thu, blogerka a happines manager v IT firmě
Trang Do Thu
© Spoony
Narodila jsem se ve Vietnamu, v Čechách žiju přes 20 let a cítím se být víc Češkou. Baví mě rozebírat rozdíly mezi Vietnamci a Čechy a zjišťovat, co máme společného. Často si ze stereotypů, které panují z obou stran, dělám srandu a rozebírám je na svém blogu. Vietnamské tradice jsem přestala dodržovat, protože už s rodiči dlouho nebydlím a nejsem moc v kontaktu s vietnamskou komunitou. Na druhou stranu nechci ztratit všechny kořeny. Jednou budu určitě mít doma typicky vietnamský oltář, ale v mnohem decentnější podobě. Co se týče vietnamštiny, moc jí neovládám, líp umím anglicky nebo německy.
Long Phi Trieu, grafik a ilustrátor
Long Phi Trieu
© Spoony
V Čechách jsem od čtyř let, narodil jsem se na Slovensku. Rodiče se tam přestěhovali z Vietnamu v rámci výměny pracovní síly mezi Vietnamem a Československem. Takže Vietnam jsem vůbec nepoznal. Jako většina Vietnamců jsem kvůli zaneprázdněnosti rodičů trávil hodně času u českých „babiček“ a „tetiček“. Co se týče českých tradic, nějak víc slavíme asi jen vánoce, z těch vietnamských udržujeme oslavy nového roku. Ohledně vietnamství mi paradoxně přijde, že hodně asijských rodičů, žijících tady, ho mají hodně zkreslené. Přivezli si totiž nějakou představu o Vietnamu, která zamrzla ve chvíli, kdy sem přijeli. Vietnam se ale nejspíš trochu posunul, ale to oni už neví. Do Vietnamu se snažím jezdit každé dva roky, ale přestěhovat bych se tam nemohl. Pro Vietnamce, kteří vyrostli tady je to téměř nemožný. Způsob, jakým si tam lidé vydělávají nebo žijí, je pro nás neznámý. Teta si ze mě dělala srandu, že kdybych se tam snažil žít, hned by mě okradli. Ve Vietnamu mě označují slovem „Mat Goc“, což znamená „ten, co ztratil kořeny“.
Be Ha, youtuberka
Be Ha
© Spoony
Vietnamsky se jmenuji Nguyen Thu Ha, ale česky mi říkají Míša. Vtipný je to, že i moje ségra se jmenuje Míša. Já jsem totiž správně Michalka, rodiče mysleli, že jsou to odlišná jména. Jako malá jsem chodila na výtvarku, strašně mě to bavilo, ale musela jsem přestat, abych nezanedbávala školu. A to jsem byla v první třídě. Když jsem pak začala dělat videa na YouTube, byli rodiče první, kteří mě podporovali a to mě trochu překvapilo. Dokonce si ty moje videa i pouští, ale mají u toho vypnutý zvuk, protože nerozumí, co říkám. Naopak rodina ve Vietnamu s tímhle směrem nesouhlasí, nemají rádi lidi, kteří se snaží budovat kariéru.
Myslím, že velký rozdíl je ve vnímání rodiny. Rodiče u nás mají poslední slovo i když je člověk dospělý. Trochu se to zmírní až když si založí vlastní rodinu, ale ne vždy. Ve Vietnamu neexistují žádné domovy důchodců a o rodiče se většinou stará syn. Bývala povinnost, že syn musí žít s rodiči až do konce života. Pokud bylo synů více, tak ten nejmladší z nich. U nás to tahle vždycky fungovalo, a proto byl můj táta šťastný, když se narodil můj brácha.
Vu Hoang Anh, podnikatel
Vu Hoang Anh
© Spoony
Pro všechny Vietnamce je strašně důležitá škola, i když to není pro člověka v tu chvíli ta správná cesta. Studoval jsem VŠE, byl jsem tam první semestr a pak jsem skončil. Rodiče to brali hodně špatně a báli se, jak na to bude koukat okolí. To je jedna z charakteristik Asiatů, že je hodně důležitý, jak jsou vnímáni ostatními. Teď už jsou s tím ale rodiče snad srovnaný, protože vidí, že mám fungující firmu, která vykazuje úspěch. Mám českou přítelkyni a ze začátku ji rodiče moc nebrali. Postupem času se to ale zlepšilo a teď už jsou s ní taky v pohodě.
Liliana Pham, oděvní návrhářka
Liliana Pham
© Spoony
Mám staršího bráchu, který se narodil v Kambodži, kde naši tenkrát pracovali. Mamka tam otěhotněla, pak si ale táta uvědomil, že nechce žít v takových podmínkách, že chce pro děti lepší budoucnost. Tak odjel do Evropy a pět let hledal zemi, ve které se usadit. Vydělával, aby měl zázemí pro rodinu. Máme doma štos dopisů, které si naši za tu dobu napsali, protože se během těch let ani jednou neviděli. Táta vlastně neviděl ani svého syna vyrůstat, poznal ho až jako pětiletého kluka. Když tehdy táta odešel z Vietnamu, nikomu to neřekl. Odešel ze dne na den, protože s jeho odchodem by rodina nesouhlasila. Pak se po spoustě letech vrátil a rodina zjistila, že žije a že neumřel, jak si mysleli.
Studuju oděvní design a v tom co dělám, mě rodiče od začátku hodně podporují. Jsem za to hodně vděčná, protože jsem často slyšela od svých vietnamských kamarádů, že něco chtějí dělat, ale rodiče jim to nedovolí. Necítím se být ani Vietnamkou ani Češkou, beru to tak, jak to je a snažím se z obou kultur čerpat to nejlepší. Beru to jako výhodu, že dokážu porovnat obě kultury a mít na ně jiný pohled.
Vu Minh Hieu, grafik a fotograf
Vu Minh Hieu aka Spoony
© Spoony
Jmenuju se Vu Minh Hieu, ale pro Čechy je jednodušší mi říkat Spoony. Byly mi čtyři roky, když se sem rodiče přestěhovali. Z Vietnamu si skoro nic nepamatuju. Česky jsem se začal učit hned ve školce a vietnamštinu jsem vlastně vůbec nepoužíval. Rodiče celé dny prodávali na tržnici a ve styku jsem vlastně byl jen s Čechama. Asi do pěti jsem byl každý den ve školce a pak mě brali rodiče k sobě na tržnici, kde jsme byli až do večera. Jednoho dne si mě tam našla paní, která řekla, že mě bude vychovávat. A tak jsem přišel ke své české babičce. Vietnamsky moc neumím, i v partě mezi samýma Vietnamcema se bavíme česky. Vietnamsky jen, když se vracíme z party a spíš si z toho děláme srandu, jak hrozně neumíme. Do Vietnamu jezdím příležitostně, naposled jsem tam byl fotit s Adamem Bakayem. Všichni tam na mě mluvili anglicky. A když jdu tady u nás do vietnamský večerky a začnu mluvit vietnamsky, jsou tam hrozně překvapený.
Jackie Tran Anh, designér a fotograf
Jackie Tran Anh
© Spoony
Naši tady žili už tři roky, než se pro mě táta vrátil do Vietnamu. To mi bylo asi osm. Úplně si pamatuju, jak jsem se strašně těšil do Evropy. Znal jsem ji z filmů, představoval jsem si, jak asi vypadá sníh a těšil jsem se na evropské jméno, které dostanu. Po příletu jsem byl celý měsíc v české rodině, abych se naučil základy Češtiny. Vietnam je fajn na prázdniny, ale žít už bych tam nedokázal.
Někdy se cítím být víc Čech, někdy víc Vietnamec.
O FILMU "BO HAI":
Syn
© Lukas Neasi
Jejich rodiče se přestěhovali do České republiky a začali zde podnikat, aby zajistili další generaci. Mladí Vietnamci se zcela integrovali – vychovaly je české chůvy, vystudovali české školy, používají česká jména, ale zato přišli o své kulturní kořeny. Rodiče hovoří velmi špatně česky, jejich děti zas špatně vietnamsky a často neumí ani psát nebo číst v řeči svých rodičů.
Jak chcete předat kulturu, když nemáte společný jazyk? Myslí jako Češi, mluví jako Češi, ale vypadají jako Vietnamci. Můžete si vybrat svou národnost? A co jí vlastně určuje?
Režisér Dužan Duong točí svůj životní příběh, který je příběhem celé jedné generace mladých lidí v Česku.
